Jaroslav Feyfar se narodil v Praze v Martinské ulici na Starém Městě 3. března
1871 v rodině prokuristy a spolumajitele rukavičkářství Václava Feyfara. Otec mu
zemřel v sedmi letech a maminka zůstala se synem a dvěma mladšími dcerami
sama. Život vdovy se třemi dětmi nebyl jistě snadný a nepochybně poznamenal i
Jaroslavovu životní dráhu. Po studiu na akademickém gymnasiu vystudoval Jaroslav Feyfar medicínu.
Vojenskou službu si odbyl jako lékař a po vojně se začala slibně rozvíjet jeho
kariéra prvního asistenta na interní klinice profesora Maixnera. Z asistentury i
příležitosti k vědecké práci však nekynulo mnoho peněz a mladý lékař si musel
přivydělávat. Udělal si takzvaný fysikát a nastoupil jako úřední lékař nejprve v
Jindřichově Hradci a poté od podzimu 1903 v Jilemnici. Jako epilog k lékařské
vědě vyznívá Feyfarova stať ve Sborníku klinickém (časopisu pro pěstování vědy
lékařské) “O vztahu mezi vadami srdečními a tuberkulosou plicní”, kde se jeho
jméno zaskvělo v nejlepší lékařské společnosti Čech. Odchod z Prahy mladý lékař
patrně nechápal jako trpkou rozluku s mladickými ideály a vědou, ale jako hru
osudu.
Do jeho dalších životních plánů podstatně zasáhla, jak už to bývá, žena. Na
jaře 1904 se totiž seznámil s dcerou jilemnického obchodníka s plátnem Adou
Tauchmanovou. Cit k dívce znásobil i příchylnost k místům, kde se usadil a založil
rodinu. “Zpočátku jezdil můj muž každou neděli k matce do Prahy, až k jaru
příštího roku, když jsme se seznámili, s tím častým ježděním přestal”, napsala
později ve vzpomínkách manželka Ada. Vztah k Jilemnici a Krkonoším se proměnil
v obdiv a přilnavost. V probuzeném vpravdě horoucím a až nekritickém přilnutí ke
kraji je nepochybně jeden z kořenů Feyfarovy fotografické záliby, která namnoze
měla podobu citlivého objevování a jakéhosi ohledávání míst zprvu objevených a
pak důvěrně známých. Jako lékař chodící a jezdící s fotoaparátem k pacientům i za
povinnostmi hygienika se brzy stal trochu legendární postavou. Měl všechny předpoklady stát se vysoce váženým občanem, příslušníkem jilemnické honorace, z níž
pocházela i jeho žena. Zdá se však, že jej maloměstská vysoká společnost vůbec
nepřitahovala a dodržování společenských konvencí a nezbytných oficialit se mu
jevilo jako zátěž. Byl znám tím, že od chudých pacientů zásadně nebral honoráře a
že mezi honorací si dokázal počínat nekonvečně a nebrat ohledy na společenské
vztahy a vazby. Několikrát vědomě promarnil příležitost opustit Jilemnici, i když
bylo zřejmé, že by si materielně polepšil. Existenčním vylepšením bylo rozšíření
působnosti i na oblast Vrchlabí. Rezignoval dokonce na místo primáře na klinice v
Praze. Krkonošské přírodě a jejímu lidu se zaprodal.
Své poslání si jilemnický lékař zpříjemňoval bohatým duchovním životem,
který ve vyprávěních poutavě přibližoval jeho syn Zdenko. Otcův den měl podle
něho svůj neměnný rytmus a řád, který úzkostlivě dodržoval. Stálý rozvrh mohly
narušit jen náhlé zdravotní příhody. Jako lékař a porodník, který úředně obstarával
dva okresy, měl vynikající pověst a proto o pacienty vskutku neměl nouzi. Ráno po
snídani hrál nejprve půl hodiny na klavír. Poté odešel do úřadu, kde se věnoval
úředním záležitostem buď na místě, nebo v terénu po různých komisích, hygienických, schvalovacích a konzultačních. Po obědě si nad černou kávou pročetl
noviny a poté se věnoval svým pacientům. Od nemocných roztroušených po
horských samotách se někdy vracel notně unavený a chtěl chvilky volna využít pro
sebe. Šestnáctikilometrové poutě po horských kopcích třikrát za týden nebyly nic
mimořádného. Navečer studoval odbornou lékařskou literaturu, věnoval se rodině
nebo některému ze svých koníčků. K jeho největším zálibám patřilo čtení; jeho
proslulá knihovna čítala na 15 000 svazků. Někdy také psal, maloval drobné skici,
preludoval na klavír. Vždy navštěvoval představení jilemnických ochotníků a hostujících divadelních společností. Občas také jezdil do Prahy sledovat tamní kulturní
život. K bontónu patřilo, že lyžoval a sáňkoval a účastnil se společenských povinností. Očas si prý zašel do lékárny zahrát taroky. Ač humanisticky vzdělán a orientován, nesmírně jej zajímala technika a technické problémy. Byl neobyčejně technicky a manuálně zručný. Začal si sám vázat knihy, sám si spravoval a dokonce
jednou ušil boty. Rozhodně tak nečinil z nouze, ale ze zájmu, jak se to dělá. O pár
let později si podobně počínal Karel Čapek, který rovněž chtěl určitou věc, mezi
jiným i fotografování, vyzkoušet, vychutnat, popsat a posléze opustit, aby se mohl
věnovat další, třeba pěstování kaktusů… Když se v roce 1907 Jaroslav Feyfar rozhodl vyřešit kominikaci po svém lékařském obvodu zakoupením motocyklu Laurin a
Klement, první co udělal, když mu motorový zázrak přivezli, že jej do posledního
šroubku rozebral a pak zase sestavil. Rád přicházel věcem na kloub.
Pan vrchní zdravotní rada Feyfar byl zkrátka neobyčejně činorodý člověk. Jako
většině lidí tehdy byl mu cizí pojem “nevím co s časem”. Volný čas v jeho pojetí
dostával jinou dimenzi, poněkud odlišnou od chápání “volna” dnes. V těch
časech, kdy se zábavní průmysl teprve rodil (například ve formě výroby filmů), se
jen málokteří trápili problémy nudy a pasivní konzumace čehosi, co mělo bavit.
Nuda byla výsostným právem jen mála jedinců. Prožívání chvil volna pro něho
znamenalo obohacování sebe sama ve smyslu duchovním, jeho záliby nebyly rekreací, odpočinkem, byly naplňováním jeho života stejně jako služba pacientům.
Jaroslav Feyfar byl pozoruhodný člověk, osobnost, která se nepochybně lišila
nejen od jilemnické smetánky, ale i od mnoha lidí ve velkém městě. Okázalá odlišnost mnohdy vyvolává v přízemních myslí závist a zlobu. Jaroslav Feyfar svou
laskavostí a vlídností lékaře fyzických i duševních bolestí si dokázal získat
všeobecnou úctu přes svou nekonformnost. Přitahoval další spřízněné duše.
Blízkým přítelem doktora Feyfara se stal houslový virtuoz, primárius Českého kvarteta, Karel Hoffmann. Tento vynikající profesionál trávil mnohé hodiny
muzicírováním poro potěchu s laikem, u něhož oceňoval vyjímečný hudební talent.
Kromě toho mu Jaroslav Feyfar vyléčil dceru, poté co od rodiny odešla matka.
Stojí za zaznamenání, že Jaroslav Feyfar byl i ve hře na klavír samouk.
Chtělo by se říci, že i fotografie jsou odrazem jemné a kultivované mysli pana
vrchního zdravotního rady, že jeho fotografie, stejně jako ostatní aktivní záliby,
byly odrazem jeho inteligence a vitality…
Po vypuknutí války byl jako lékař povolán do Josefova, kde působil na
odděleních s tyfem a cholerou. Byl však nakonec vyreklamován a vrátil se do
svého podhůří mezi své pacienty. Následkem horlivé práce ztratil během
válečných let 24 kg váhy a za epidemie španělské chřipky na konci války onemocněl. Průběh osudné nemoci je pro jeho osobu charakteristický: ulehl, ale nemohl odmítnout cestu k nemocného pacientovi, vstal a nechal sedlat bryčku. A tak
učinil v době nemoci několikrát. Choroba, zkomplikovaná zápalem plic, mu zanechala trvalé následky na zdraví.
19. března 1935, ve svých čtyřiašedesáti letech, podlehl zápalu plic.
Zveřejněno za účelem šíření povědomí o světových fotografech.
